„Já jsem babička, já musím rozmazlovat. Tvůj styl výchovy končí tady u mých dveří,“ odvětila mi tchyně

Rozmazlování jako základ výchovy. Ne v rodinách, ale především u babiček a dědečků. Někdy se můžeme stavět na hlavu, ale prarodiče našich potomků budou ti, co nám do veškeré výchovy budou vždy takzvaně házet vidle. Máme se s nimi přít, nebo být tolerantnější? To je otázka.

Někdy bych byla radši, kdyby moje tchyně bydlela stovky kilometrů daleko a já k ní nemusela dávat své děti. Přesně tyhle pocity mám totiž ve chvíli, kdy mi je vrací z hlídání. Není to tak, že by byly naštvané a zklamané. Naopak. Děti jsou doslova utržené z řetězu, nadšené a „mimo“. Tohle je věc, co mi vadí. Já si přeji trochu něco jiného.

Mnoho mých kamarádek má problémy se svou tchyní. To, co mi někdy říkají, je až k neuvěření. Já se té své vždy zastávám, máme spolu vesměs pohodový vztah. Ale jedna věc tam pořád trochu skřípe. To se týká mé tchyně a našich dětí. Moje tchyně je skvělá žena, která má naše děti opravdu ráda. Vždycky si je ráda bere k sobě a stará se o ně. Ale má jednu velkou slabinu – rozmazluje je až příliš. Potom si doslova připadám jako špatná matka, když ony stále říkají dokola jenom „u babičky jsme to mohly“.

Doporučený článek:  Bernard Fest letos vyvrcholí koncertem skupiny Kabát

Vždycky, když si naše děti vzpomenou na něco, co by chtěly, tchyně to pro ně ihned zařídí. Ať už jde o hračky, sladkosti, nebo cokoliv jiného. Když jdou spolu do obchodu, naše děti si ukážou a ona jim to bez váhání koupí. A co se týče jídla u babičky, to je kapitola sama o sobě. Jediné, co tam jedí, jsou sladkosti, párky nebo něco smaženého. Zkrátka samá nezdravá jídla. Nemám nic proti tomu, jim občas trochu dopřát, ale jako stálý základ stravy? To rozhodně ne.

Doporučený článek:  Malá, ale nesmírně důležitá. Slinivku je třeba si hýčkat, na změnu jídelníčku není pozdě nikdy

Já se snažím být trpělivá a chápu, že babička svá vnoučata chce rozmazlovat, ale přijde mi, že se to trochu vymklo kontrole. Rozhodla jsem se tedy, že si s ní budu muset promluvit a říct jí, co mi vadí. Když jsem jí to řekla, odpověděla přesně tak, jak jsem čekala: „Vždyť jsem jejich babička a ta musí vnoučata rozmazlovat.“

Samozřejmě, že rozumím tomu, že babička chce svým vnoučatům dopřát, ale myslím si, že všechno by mělo mít své hranice. Nejde mi o to, aby naše děti neměly u babičky žádné radosti, ale chtěla bych, aby byly tyto radosti trochu vyváženější a zdravější, normálnější. Jak já říkám, všeho s mírou. Ať jim dopřeje, proč ne, ale ať to příliš nezasahuje do našich výchovných standardů. Vždyť já je potom musím pár dní znovu doslova dávat dohromady, aby si zvykly, co je standard.

Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek