SVJ je to nejhorší, co člověk vymyslel. Výbor SVJ je obvykle parta neznalých seniorů s minimálním vzděláním, kteří jsou zcela odtrženi od reality dnešního světa. Mají ale funkci a myslí si, že mohou všechno. Ne každý si ale nechá od těchto rýpalů a nespokojenců všechno líbit.
Kdo ví, co je SVJ, ten by mohl vyprávět. Buď je ve výboru někdo, komu je vše jedno, nebo naopak iniciativní skupina lidí, která musí vše důsledně kontrolovat. bohužel, v případě domu kde bydlíme, je to ta druhá varianta. O tom jsme se s partnerkou bohužel přesvědčili na vlastní kůži.
S Hankou, mojí partnerkou, jsme se rozhodli, že náš starý byt potřebuje už fakt „facelift“. Ano, mám na mysli rekonstrukci. Taky bylo na čase, protože ty sedmdesátý léta, kdy se to postavilo, byly dávno pryč a kuchyňka a koupelna už začaly vypadat, že by je muzeum bralo. Tak jsme to naplánovali, našli partu na rekonstrukci a pustili se do toho.
Ale nebylo to tak jednoduchý, jak jsme si mysleli. Jako první nám do toho začal kecat předseda společenství vlastníků jednotek, takový ten typ, co si hraje na šerifa v celým domě. Jmenuje se Pepa a jakmile zavětřil, že se něco děje, byl jako na koni. Jednou, aniž bychom ho pozvali, zazvonil a stál u dveří s tím, že chce vidět, jak pokračuje rekonstrukce.
„Přišel jsem se jen podívat,“ řekl, když jsem otevřel dveře, „jestli to všechno probíhá podle pravidel.“ A já na to: „Jakých pravidel?“ „No, máme stanovy a já mám právo to zkontrolovat,“ pokračoval Josef s tím, že si to může dovolit.
Nevím, jestli měl pravdu, nebo ne, protože jsem ty stanovy nikdy pořádně nečetl. Ale věděl jsem jedno – ve svým bytě si budu dělat, co chci, a to bez jakéhokoliv pána šerifa, co se snaží hrát si na velkého šéfa.
Takže jsem mu to dal najevo. „Poslouchejte, Josefe,“ řekl jsem mu, „ve svým bytě můžu dělat změny, jaký chci, a to aniž bych se ptal vás nebo SVJ nebo snad žádal nějaké povolení.“
Viděl jsem, jak se na mě podíval trochu překvapeně, protože asi nečekal, že budu tak rozhodný. „Když s tím máte problém,“ pokračoval jsem, „klidně to proberte na těch vašich schůzích, ale já nebudu přerušovat práci, kterou potřebujeme dokončit.“
Pepa ještě chvíli postával a pak odešel s tím, že to „bude muset řešit“. No a já jsem zavřel dveře a šel zpátky k práci. Už jsme ho od té doby neviděli a práce pokračovala, jak bylo potřeba. Až do zdárného finiše.
Je to prostě tak. Když si koupíš byt, myslíš si, že si v něm můžeš dělat, co chceš, ale pak zjistíš, že vlastně žiješ v komunitě, kde každý chce mít na všechno svůj názor. Ale tak to asi v životě chodí. Alespoň že máme teď byt jako ze škatulky a já s Hankou si užíváme, že jsme to zvládli skoro všechno svépomocí. A co si budeme povídat, docela jsme na sebe pyšní.
Zdroj: Autorský text, e-mailový příspěvek
