„Já jsem babička, já musím rozmazlovat. Tvůj styl výchovy končí tady u mých dveří,“ odvětila mi tchyně
Rozmazlování jako základ výchovy. Ne v rodinách, ale především u babiček a dědečků. Někdy se můžeme stavět na hlavu, ale prarodiče našich potomků budou ti, co nám do veškeré výchovy budou vždy takzvaně házet vidle. Máme se s nimi přít, nebo být tolerantnější? To je otázka. Někdy bych byla radši, kdyby moje tchyně bydlela stovky kilometrů daleko a já k ní nemusela dávat své děti. Přesně tyhle pocity mám totiž ve chvíli, kdy mi je vrací z hlídání. Není to tak, že by byly naštvané a zklamané. Naopak. Děti jsou doslova utržené z řetězu, nadšené a “mimo“.